Opět časné vstávání, balení. Batohy moc nezlehkly, a tak výstup na Kláštorisko nebyl moc příjemný. Cesta nebyla až na jednu zákeřnou studánku (voda tekla tu víc, tu míň, tu do korýtka a tu na nás) moc zajímavá. Kláštorisko je bývalý klášter (byl zbořen, aby nesloužil jako základna loupežníkům), teď turistické středisko s restaurací a kempem s chatkami. Všichni tam ještě spali nebo se teprv probouzeli, a tak jsme si sami v klidu prohlédli klášter, posvačili a vydali se do údolí Kyseĺu. Cestou jsme potkali podezřele krotkého kamzíka, který se nenechal vyrušit a pásl se spokojeně tři metry od cesty. Dole jsem ukryli batohy a prošli si žlutou odbočku k Obrovskému vodopádu (Kyseĺská dolina vyhořela a není už od té doby přístupná, žlutá vede aspoň k vodopádu v její horní části - bohužel ten je vidět jen shora) Pak jsme se vydali po zelené údolím Veĺkého Kyseĺu. Co nás překvapilo, byly žebříky. Na naší SCI-FI mapě (tak říkám mapám Slovenské Vojenské Kartografie z roku 1993; mají jednu společnou vlastnost - nejsou na nich správně ani vrstevnice) byla nakreslená cesta chvíli údolím a pak nahoru na hřeben. Ve skutečnosti jsme však šli údolím asi dva kilometry a museli vyšplhat dva žebříky a nespočet dřevěných lávek. Oproti Pieckám jsme si věru moc nepomohli.
Nad roklinou jsme si dali oběd a vydali se k bývalé horárni Glac a pak po Glacké cestě na jih. O téhle části lze snad říct jen to, že údaje na rozcestnících jsou výplodem čistě fantaskním - například jeden kilometrový úsek, který jsme ušli za 17 minut, byl značený z jedné strany jako hodinový a z druhé 55min.
Roklinou Malého Zajfu jsme sešli dolů do Veľkého Zajfu, kde, stejně jako mnohde jinde, ještě ležel místy sníh, a Veľkým Zajfem nahoru k místu, kde byla podle mapy "búda" a "šopa". Z búdy zbyly jen základy, zato šopu jsme našli - ukázalo se, že šopa = seník. Dokonce se žebříkem na půdu. To bylo příjemné místo k přenocování a dobré východiště pro zítřejší výstup na Havraní skalu - tam jsme se totiž měli sejít s druhou skupinou.